Byl bych ve svém živlu, nadšený a šťastný, hnal bych se jako o život a arktický mráz minus dvacet by mi dělal velmi dobře.

Jenže nejsem pes. Bolí mě Obě ruce a plíce. Také mě zebou prsty. Tolik jsem se na to těšil a teď mám opravdový strach: nevím, jak toto vydržím celý den.

Ještě před chvílí bylo všechno jinak. Když čekám, až nás vypustí jako poslední psí spřežení, tvar se protřela jako Amundsen. Půjdu krajinou a budou si fotit. Nic na tom není.

Mela mě trknout ta absolutní hysterie kolem. Psi kvílejí, šili, vyjí, vzpínají se, prosí, kvičet, skáčou v postrojích, nadávají a bijí se s brzdou, jehož zašlapuju do sněhu celou svou váhou výrazně zvýšenou čtyřmi vrstvami oblečení a důl v kapse.

Pak někdo otvor branku. Amundsen nonšalantně složit nohu z brzdy a snadno strčí do saní, jak mu to předtím řekli. V tu chvíli mu něco chce urvat ruce. Saně vystřelovat jako dělové koule.

Hlavně se drž

Blesku mi hlavou, jak se trefně do branky. To je jediné, na co se zmůže. Ale už jsme venku, psi to zařídili za mě. Pak to přijde.

Buch! Saně prolétlo přes okraj cesty, kterým křížit, a dopadly na zem. Nahrnutí sníh. Asi půlmetrová mulda. Vzpomenout si, že mě před tím varovali. Jako saně letí vzduchem, vůbec nechápou, co se děje. Jen instinktivně poklesl v kolenou, abych udržel těžiště nízko. A zápasím o to, abych zůstal stát.

Bum! Druhá strana silnice, druhá mulda, druhý skok. Ale už jsme v lese. Zatáčka. Ježíšmarjá …

Modlím se, abych to nezvoral. Než jsme vyšli, třikrát jsem slyším psovodské přikázání číslo jedna: Stále se drž saní. Nikdy je nepouští, jinak ti psi ujídat. A tak kočkám madlo jako bostonský škrtič.

Dokonce mi dali rychlé školení, co mám dělat, kdybych padal. Protáhnout ruku pod madlem, Sèvre ho do jamky mezi Předloktí a bicepsů a držet, až v pádu převrátil na stranu i saně. Tím psi zastavím. Ale přijde mi to hrozně složité. V tom kalupu bych to určitě nezvládli.

Jsem v zatáčce. Přenesete prudce váhu na pravou čelist, trochu trhne rukama doprava. Fakt zatáčí. Funguje to. Pak další zatáčka a další. Když vejdu na hrbol, jdu do podřepu. Vnímám, že jsem v lese, ale místo stromů vidím jen šmouhy. Kdyby tam stála Miss World v bikinách, ani bych si ji nevšimli.

pokaždé, Když jdu do dřepu nebe se vyhnout větvi, spadne mi čepice do očí. Ledabyle jsem ji utáhl. Vůbec nevím, kam jdu. Držím se jednou rukou, protože druhou vracím čepici staré. Samozřejmě se právě blíží další zatáčka nebe sjezd.

Najednou se přede mnou zvedne kopec. Záchrana. Vlít do ní a jak by mě tato tank. Pak toho Mají i oni dost. Mads, vůdce smečky Čtyř psů, se Ohlédneme. Ten pohled je jasný: Šéfe, měknou taky.

Odraz se jednou nohou jako na koloběžce. Potom seskočíte ze sáňky, běžím a tisknu saně. Chci si u psů šplhnout.

To byla další řada, kterého jsem před odjezdem dostal: Oni tě berou, jako že si taky pes. Ocení, že se zapojíš. Jste svorka.

A tak Slapy a běžím. A jsem rád, že mě nevidí. Oni běží lehce a elegantně. Já mám na nohou obrovské polární boty. Jak bych běžel v sudech. A navlečen jsem, že běžím jako ve skafandru.

Trvá to nekonečně dlouho. Svaly na rukou mě opravdu bolí. S dechem to také není valná. A to ještě pořád říkám pěkně mile: „hooodně pejskem, nojo, hodný jsou, moc hodný.“ Najednou se přehoupne přes vrchol a před námi je rovina. Záchrana alespoň na chvíli. Prudce zašlápne brzdu, protože jsme došli saně před námi. Moji hodni pejskem zavrtávají hlavy do sněhu. Je jim vědro.

Tak toto všechno se stalo za Prvních dvacet minut.

Narodili se pro to

Včera to bylo jednodušší. To jsem se jen vezl v saních a fotil. Cvičili jsme štěňata. Je jim devět měsíců. Christel, což je plavovlasá vikingské bohyně s copem až po pás, jde na čtyřkolce s Janou, což je kupodivu Slovenka, za nimi jdeme my se psy, které vědě Thomas. Ženeme se po řece tam a zase zpět. Je to náš Yukon. Při návratu jdeme už do zapadajícího slunce.

Nebe je červené, sníh modrá, jak se seriál. Psi běží a běží, je v tom cítit rozkoš. Narodili se pro to. Mají to v genech.

Najednou se odděluje od trasy, kterého určuje čtyřkolka. Vybrali si vlastní stopu. „Vidíš, Christel? Tudy je to lepší,“ říkají tím.

Když se uzavřete domů, sundávala jim postroje a začíná se připravoval jídlo. V normální míchačce. Rozemleté ​​maso, granule a všechno ostatní.

Dospělí psi, a celkem je jich na sedmdesát, čekají každý u Své boudy ve výběhu velkém asi jako pulka fotbalového Hřiště. Vlastně ne u SVE. Držím za obojek psa, kterého jsem právě svlékl z postroje, a zeptám se, kde je jeho bouda. Dozvíš se, že tam, kde je právě volno. Psi jsou na řetězy připevněny k trubce zaraženě do země, takže MOHOU chodit volně kolem. Někdy ale musím zasáhnout: pes omotá řetěz kolem trubky, při značkování ho počůrá, takže vše zamrzne a drží jako beton. Tak to musím nohou rozkopat a uvolnit, aby Měl pes zase rozhon.

Servíruje se večeře. Žrádlo se vyklopí do kolečka, Thomas ho nabírá zednická fankou a pláčem ho každému psovi na plochou střechu boudy. Je to asi jeden a půl kila.

Pak Jsou psi puštění z řetěz, aby se proběhl a pohráli si. Potom znovu dostanou řetěz, ještě si Skučel a jdou spát.

Vím to dobře, protože hned vedle výběhu začínají srubu pro turisty. A já bydlím v tom Prvni. Nad dveřmi mám losí paroží a Nejbližší pes leží dva metry od mé postele.
SNI tam Své pejskovské sny o tom, jak zase vyběhnout se sáně v zádech.

Cítím šampaňské

At to byl zrovna Mads, dnes mu ty sny splním. A ostatním také. Moji další psi se Jmenuji Borge, Energy a Roding.

Teď tady oddychuj, jazyky venku a já si myslím, že toho Mají dost. Ale Když se spřežení před námi rozběhne, začne kňučet a dotírat. Umírají Touha vyrazit.
Pustím brzdu a drcnu do saní. Psi vyrazí jako katapult. Sice už spálili počáteční nadšení, ale za pár minut už zase olizují paty psovodovi před námi. Musím znovu brzdit. A nakonec zastavím.

Psi se ohlížejí přes rameno, jazyky jim visí, od tlamy jdou obláčky páry. Mají udivený výraz: Šéfe, co je?! Už jsme je zase mele a nic!

Takhle se to opakuje Několikrát. Psi už mají zastávek plné zuby. A já také. Abych Zvětšit rozestup, čekám dlouho. Psi se vzpínají jako koně.

Pak jim povolím. Saně sebou trhne a po zádech mi přejídat záchvěvy blaha. Jak bych odzátkoval láhev šampaňského.

Máme před sebou dlouhé minuty, kdy jsme sami. Jen oni, sníh, mráz, slunce, já, volnost a stopy sobů. To už je Jiná jízda.

Psi sladili jako pistole. Obdivoval jejich pravidelný, vytrvalý krok. Pod hustou srstí jim pracují svaly. Jsou dokonalí. Střídají klus a cval, aby se tak neunavili.

Hlavy se jim kývají nahoru a dolů, uši létají jako STĚRAČE. Občas některých strčí z čisté radosti do Jinene čenichem, jednou Energy stačí v běhu zastrčit hlavu do sněhu, aby se ochladil, a Roding v jednu chvíli začne poskakovat jako faulován fotbalista, až mám obavu, že se mu něco stalo. Ale pak jen za běhu upustí koblihu a jde se dál.
klouže po sněhu, je absolutní ticho, slyším jen, jak jejich tlapky dopadají na zmrzlo sníh a oni odpočívá. Christel říká, že to zní takto: Čiličaka čiličaka, uf, uf, uf.
Pěkně k nim mluvím, a Když se zvedne nějaká terénní vlna, odrazím se nohou, aby cítili, že jsme jedna bytost.

běží a běží. Pro to se narodili, to si z celého srdce prej, nic Jinene nedělají, a Když už jednou nebuď moci, budov se kvůli tomu trápit. Jana mi včera ukázala psa Jménem Torterje. Má krásné modré oči a byl jedním z nejlepších. Jenže je mu Dvanáct a nyní z boudy smutně koukám na spřežení, jehož odcházejí bez ní.

Ale my jsme v pohybu. Připadám si jako neohrožený muž divůčiny s námrazou na vousech, který drží osud ve svých rukou. Ale je to jen iluze. Moje jízda se psy je život v kostce: svištět někam a nevím kam, myslím, že všechno řídím, ale ve skutečnosti neovlivňuju skoro nic, protože jsem ve vleku svorky a každou chvíli můžu spadnout.
A také na to dojde.

Haf, haf: Šéf spadl!

výklopné jsem se na úplné rovině. Nejdříve spadl chlap přede mnou. Snažím se přijít až k němu, abych chytil dlouhý provaz, který se tahal za každými saně. Tím bych ho Jíst. Zkušené přivedete psi, kam potřebuji. Ale Když se nakloníte, až moc přenesete váhu na jednu stranu a padám taky. Protože jsem trochu vyšli ze stopy, pravá sáňky se probořila do měkkého sněhu. Saně se kácejí, naštěstí jako zpomalený film. Prostrčíte ruku pod madlem av líném pádu saně převrátil. Psi se otáčejí a zírají. Toto svět neviděl a pes nežral: Šéf upadli, Když jsme byli na rovině a navíc jsme stáli. Už vím, co budov večer výt do kraje.

Když saně převrací staré, musím na sáňky skočit už v okamžiku, kdy se dotkněte stopy. V tu chvíli se psi katapulty dopředu. Přinutí je, aby čekalo, by bylo těžší než naučit je jíst příborem.

A tak ve chvíli, kdy je levá sáňky ještě ve vzduchu, skáčou na ni a přirazil ji k zemi. Psi vystřelit. Slilo se to v jediný pohyb. Lituji, že tam nikdo není. Muselo to vypadat, že to nacvičujeme roky.

Krajina je lehounce zvlněná, jen tak, aby nebyla nudná. Občas je zcela Pláč, to je pod námi asi nějaké jezero. Je prázdná. Briza Nejsou větší než křoví a borovice Jsou houbě a zakrslé.

U jednoho takovej háječku zastavuji. Už tam plápolá oheň a leží snad čtyřicet psů. Všechny spřežení, kterým vyšla. Jsme na cestě skoro Čtyři hodiny. Thomas přivážejí provaz od mých saní ke stromu lodní smyčkou. Psi vědí, že teď to Mají marný, a tak se složil do sněhu. Udělají si tam pelíšky a pěkně se chladí. Jejich dech se srazil v nitkách jinovatky na srsti. Pohled ty Své jednoho po druhém. Roding je klaun. Převratu se na záda a musím ho škrábat na Brist.

Moc se jim v duchu omlouvám a slibuji, že už nebudu číst Jacka Londona. Myslel jsem si, že jsou to rváčů. Včera jsem zbledl, když jsem viděl ve vyběhl děti, jako je hladí. Jedné holčičce pes stál předního tlapami na ramenou. Chtěl jsem skoro volat o pomoc, ale nevím, jak se to řeknu norský. Pak jsem zjistil, že Všichni jsou přítulná, chtějí hladit, škrábat a hýčkat. Kvůli tomu mám nakonec i pravý Anorak ze sobí kůže. Chrání před větrem a taky před tlapami psů, kterým se chtějí mazlí.

Pak jdu k ohni, abych se ohřál. Dívám, že jsou tu taky dvě děti, vezli se na saních. Kolem leží kožešiny. Na nich se nesedí, ale Klec. To aby člověk mohl rychle vyletět, kdyby se něco dělo. OPEC svůj banán a chleba s lososem. Pak dostanou od Christel dřevěný hrnek s kakaem.

Slunce už má dně dost a začíná MIZET. Pořádně mrzne. Jsme blízko městečka Karasjok, čte se to Karašok, ale pro mě to je hlavně šok: je to nejchladnější místo Norska. Občas i mínus padesát.

Psi už mají lezení dost. Najednou začnou vstávat, skákat a výt. RVE to uši a je na to jediný lék. Tak jdeme.

Může se hodit Cestu organizovala CK Periscope ( www.periscope.cz [1] ), kterým se specializuje na Skandinávii. Program zajišťuje kemp Engholm ‚s Husky Lodge v Karasjok na severu Norska (engholm.no). Celoroční kemp, jehož majitelem je jeden z bývalých nejlepších psovodů světa Sven Engholm, je určen pro běžné turisty, včetně rodin s dětmi, kterým bývá v komfortních srubech, MOHOU se věnovat zimním či letním sportům, rybář, jezdit se psy či na kánoi.

Chci nějaké fotky, Slapy napřed do zatáčky. A pochopím rychle, k čemuž Jsou psi dobří. Jakmile Sejdiu ze stopy, probořím se do sněhu až po rozparek. Kdyby mi ujeli, ujdou za den Pět kilometrů a vyčerpáním padnou.

Ale pejsánkové mi neujel. Naskočí, zůstalo jsme jen s Thomasem. Dvě spřežení. Svištět. Už si dovolím hodně. Sjezdy poušti, co to dá, naklánět se do stran, ručky po madlu. Jsem Přízemní akrobat, žonglér na saních. Už zase cítím šampaňské. Je to opojení.

Psi zrychlují a ženou. Vědí, že jedeme domů. A najednou tam jsme. Škoda. Některých věcí by nemele v nejlepším přestat.

odstrojit psi, pomluv je a hladin. Děkuji každému zvlášt. Roding mi strká hlavu do podpaží.

Večer se na nebi objeví polární záře a přelévá se jako plazma. RAno pomáhám uklizené zmrzli bobky.

References

1. ^{^} www.periscope.cz (www.periscope.cz)