Do ucha jí vědec Ondřej Novák z oddělení neurofyziologie sluchu Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR pouští zvuky různé výšky a intenzity a na monitoru počítače sleduje okamžitou reakci mozkových buněk. I díky tomuto pokusu se jednou přijde na to, proč ve stáří člověk ztrácí sluch a jaký lék by na to mohl zabrat.
Ne, pokusy mi nikdo nevyčítal, naopak pacienti volají, at už máme dost výsledků práce se zvířaty , abychom mohli zkoušet na nich. prof. Eva Syková
Pokud se to zdá někomu málo a je přesvědčen, že smrt desítek myší a Potkala, které by mimo laboratoř beztak nenarodili, za to nestojí, mám jiný argument.
Jen za posledních deset let se týmu pod vedením ředitelky ústavu Evy Syková podařilo zjistit, jak díky kmenové buňky vyzrát na diabetickou nohu a zachránit pacienta od amputace, jak zkusit zahojit poškozeným Michajáše nebe jako prodloužuje život pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou, smrtelnou chorobou, při které postupně ochr celé tělo, až se člověk udusí.
„Ne, pokusy mi nikdo nevyčítal, naopak pacienti volají, at už máme dost výsledků práce se zvířaty, abychom mohli zkoušet na nich. Dokonce se do experimentů sami Nabízejí s tím, že už nemají co ztratit, že s nimi Můžeme Udělat cokoli. Jenže pokusy na lidech NEEXISTUJÈ, „upozorňuje profesorka Syková a dodává, že i experimenty na zvířatech nabrali od 60. let, kdy začínala, jiný, humánnější směr.
Hlodavec za desítky tisíc
Na rozdíl od koček, které se tehdy testovala bolest, už dneska zvieratá v laboratoři zpravidla netrpí. V případě, že se jim kvůli pokusu musí přerušit, například Michel udělá se to chirurgicky pod narkózou as následnou pooperační peče, včetně podávání antibiotik a léků tlumících bolest. Potkan ochrnutý na zadní část těla má k dispozici vodu i žrádlo tak, aby se k nim bez problémů dostal.
Profesorka Eva Syková nedá v rámci pokusů dopustit na geneticky modifikované myši. Na snímku z laboratoře pozoruje myši s Alzheimerovou chorobou, které mají podobné příznaky jako nemocný člověk.
Koneckonců zvíře, které je Součástí dlouhodobé experimentu, má pro vědce hodnotu i desítek tisíc korun a musí přežít minimálně několik měsíců, aby byly viditelné výsledky, takže není divu, že se s ním zachází jako v bavlnce.
Do jedné z místností, kde se hlodavci adaptují, než na ně přijde řada, mě provází Miroslava Anděrová, vedoucí oddělení buněčné neurofyziologie.
„Každé terárium je napojena na samostatnou výměnu vzduchu a piliny přestýláme ve speciálním boxu, kde se dá vše sterilizovat UV lampou. Čjjistotu vody z kohoutku prubezne testujeme a někdy ji prikyslíme, aby zvířatům chutnala. Používáme běžné krmivo pro hlodavce ve formě tvrdých pelet. „
Současný hit: myši s Alzheimerem
Jinde jsou zase myši, které mají, jednoduše recent, vypnutý nebo naopak přidán nějaký gen. Tato geneticky modifikované zvířata jsou laboratorních trendem posledních let, protože dokážou posloužit jako model nejrůznějších onemocnění – Počínaje cukrovkou a končí Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou. Až dospěje, začne Mít Stejné příznaky jako lidský pacient.
Mají takové svou cenu, Několik tisíc korun, kdyz které je nutno připočítat náklady na dopravu ze Zámoří ve pravého dne kolem 30 tisíc U chovných páru. Nehledě na to, že pro efektivitu experimentu je potřeba, aby se nejméně deset myší dožilo jeho konce, a tím pádem je musí být v zásobu opravdu hodně.
„Mají tu lepší klimatizaci, než máme my v laboratoři,“ usmívá se Miroslava Anděrová v myší ubytovně, jejíž chod se řídí podle příslušných zákonů – šestkrát za hodinu se výměny vzduchu, aby nebyl cítit čpavek z moči, udržuje se teplota 20 až 22 stupňů a vlhkost 40 až 50 procent, po dvanácti hodinách se střídá světlo a tma. Terária se uklízejí dvakrát týdně.
Na některých je možné vidět růžovou cedulku s oznámením, že se narodila mláďata, coz zrovna u myší není nic výjimečného. Odchovem mladých, kteří zdědili modifikované geny, se dají ušetřit slušné peníze.
Miroslava Anděrová ukazuje, jak bývá laboratorní potkani. Každé terárium má samostatnou ventilaci a výměna pilin Probíhá za sterilních podmínek.
Kromě toho, že se mohou snadno geneticky modifikovat, nemají myši pro práci v laboratoři žádné zásadní výhody. Jsou příliš malé a dožívají se nízkého věku. Ale protože se rychle množí, vždy se na nich dobře testovali nové léky.
„Vezme se Třeba padesát myší, na která se zkoumá dávkování. Zkoušejí se různé množství až do chvíle, než zvířata uhynou, aby se zjistilo, jaká dávka už je smrtelná,“ vysvětluje Eva Syková.
Ochrnutý potkan začal běhat
Její tím ale Stejně nejvíce dělá na potkanech, zvláště v moderní době, kdy do hry vstupují kmenové buňky, kterými se dá léčit například přerušení Michal po úrazech. „V narkóze potkanovi do Michal vsuneme dlouhý katetrem s nafouknutým balónkem, který na pět minut stiskneme. Tím mu přívodem podobné zranění, jako když člověk po hlavě skočí do Mělké vody.“
„Několik mladíků, které špatně dopadly, když se takto předváděli po oslavě maturity, máme v naší klinické studii. Na Vánoce mi posílají ústy malované pohledy, jako sní o tom, že se jednou dostanou na vozík, což je pro pacienta s poraněním MICHEL úžasné štěstí. „
“ Může se přemisťovat, podat si ze stolu hrnek a například i založit rodinu. Jakmile je ale ochrnutý od krku dolů a hlavu má přitom v pořádku, tak to je přece strašné. Není divu, že po nás chce Léčba. Některých sice ústy ovládají i počítač, ale co je to za život, že? „
Ale zpět k potkanům, kteří přispěli k tomu, že jsme v léčbám poraněné Michal zase o kus dál. Když Vědci vložili hlodavcům do poškozeným místa hydrogelový most osazeny kmenové buňky, nervová spojení se časem obnovila a potkan začal znovu běhat.
Profesor Josef Syka, který se Zabývá neurofyziologii sluchu, je přesvědčen, že v ústavu, kde pracuje, pokusná zvířata netrpí.
Pokud to bude fungovat iu lidí, se zatím Provera. Stejně jako Účinek kmenových buněk V případě amyotrofické laterální sklerózy, kdy se u geneticky modifikovaných myší prokázalo, že nemoc se sice nevyléčí, ale zpomalí se její průběh.
„Tato nemoc postihuje i aktivní lidi před padesátka, pro které to je jako blesk z čistého nebe. Nejprve mají poruchy motoriky, Později polykání, mluvení a nakonec dechu. Všechno proběhla v rozmezí dvou do pěti let od zjištění diagnózy. To, co se nám podařilo u myší, které jsme vpichovali kmenové buňky Přímo do mozkomíšního moku, Může být u lidí ještě lépe, nebe to taky nemusí zabrat vůbec, „nedělá si předčasné naděje u klinického testu dvanácti pacientů profesorka Syková.
Největší újma? Leknutí
Ondřeje Novákovi z úvodu tohoto článku trvalo dvě hodiny, než hlodavci uspal, se zatajeným dechem sundal z mozku tvrdou plenu viditelný pouze pod mikroskopem, odhalil sluchovou kůru a připravit vše Potřeby pro Svůj experiment. Nyní po očku stále sleduje monitor životních funkcí zvířete a pochvaluje si, jak skvěle se mu daří dýchat.
Protože používá Téměř láskyplná slova jako myška nebe ouško, snadno tomuto mladému absolventovi Matematickofyzikální fakulty UK uvěřit, že mu zabíjení zvířat nedělá žádné potěšení. Stejně jako jakýkoli jiný pracovník Ústavu experimentální medicíny to navíc nedělá samoúčelné.
„Snažím se přijmout na kloub tomu, jak sluchová kůra zpracovává informace, a díky speciálními mikroskopu se mohu podivné až milimetr hluboko,“ vysvětluje zanícenou před obrazovkou Svého počítače, na kterém mi ukazuje dobře viditelné nervové buňky. Při podobných pokusech se mj. zjistit vliv akustického traumatu nebe dopad stárnutí na sluch.
„Chceme se dozvěděla, které buňky při tom nejvíce trpí, a postupně Naji látku, která by je ochránila,“ říká Ondřej Novák s tím, že na vývoji potenciálních Leku spolupracuj s italskou laboratoří. V praxi to znamená, že Kromě bezbolestné smrti při jednorázových pokusech je Největší újmou pro laboratorní zvířata na tomto oddělení úlek z mimořádně silného zvuku. Jak připomíná vedoucí oddělení neurofyziologie sluchu Josef Syka, experimenty s ohlušováním mají Svůj význam takové v porodnictví, konkrétně v pecích o nedonošené děti.
„Naše pokusy na krysách ukazuj, že vyvíjející se organismus je na hluk velmi citlivý. Podobně u člověka, pokud jsou inkubátory příliš hlučné, mohou do konce života ovlivňuje kvalitu sluchu nedonošených dítěte, protože v té době jeho sluchový systém ještě dozrává. „
Ondřej Novák na monitoru počítače sleduje, jak mozkové buňky uspané myši reaguj na zvuky, které jí pouští do ucha.
Vlastně by se našla ještě jedna věc, která by hlodavcům, konkrétně potkanům, mohla vadit. Při pokusech, kdy mají mačkáním Pacek nabídku různé zvuky, totiž mají k dispozici pouze 90 procent normálního množství potravy. Dělá se to kvůli motivaci – za splnění úkolů dostanou žrádlo.
„Mnoho žen se přece trápí hladem ještě víc, takže to pro naše potkany není žádná katastrofální újma,“ komentuje to se smíchem profesor Syka a připojit postřeh navíc:
„Zvířata, které byla takto vyhladovělá, žila dlouho. Místo aby za dva roky zemřela, tak zde byla minimálně další půlrok. Začali jsme se pidi, čím to je, až jsme zjistilo, že již v 30. letech minulého století byla popsána tzv.. kalorická restrikce, která vědě u některých druhů zvířat k mimořádným prodloužení věku. „
pomoze nám vyzrát na demenci?
pomoze nám pokusná zvířata vyzrát i na jednoho z největších Strašák všech seniorů, Alzheimerovu chorobu, které bude s prodlužující se délkou života přibývá a která se zatím nedá vyléčit?
I na tuto otázku hledá odpověď těm pod vedením Evy Syková. Takzvaným alzheimerovským myším, u nichž se nemoc projevuje již kolem třetího měsíce života třeba tím, že nenajdou cestu z bludiště, sebera – jak jinak – kmenové buňky.
Paměťové schopnosti po prodělané mrtvičce naopak Testuj na potkanech, kteří mají mozek podobný tomu Lidská. Nejprve zvířete, opět v anestezii, ucpou cévu v mozku krevní sraženinou.
Stačí, když uvidí bílý plášt a už se mají na pozoru. Ví, co je čeká, a mohly by kousnout, proto jim nedáváme injekce opakovaně. Miroslava Anděrová
„U experimentálních modelech je důležité, abychom to udělali podobně, jako se to stává u člověka. A mozek potkana má k tomu lidske velmi blízko. Je překvapivě, že se liší v relativně malém počtu genu, navíc potkani jsou velmi inteligentní. „
Slova ředitelky Ústavu experimentální medicíny potvrzuje jeho pracovnice Miroslava Anděrová, která na potkanech zkoumá právě následky mrtvice. „Stačí, když uvidí bílý plášt, a už se mají na pozoru. Ví, co je čeká, a mohly by kousnout, proto jim nedáváme injekce opakovaně,“ říká vědkyně.
Ohlédneme mentálních schopností Setkala má profesorka Syková svou teorii. „Línější zvířata, která se někde Paso, nemají mozkové funkce vyvinuty tak perfektně jako takový potkan, který se musí dost starat, aby přežil a rozmnožoval se.“
V případě, že se potkan dostane do takzvaného obohacení prostředí, tedy do větší klece s hračkami, prolézačkami a případně dalšími krysy, je schopen se toho naučit opravdu hodně. „Nejinteligentnější jsou ti strakaté, černobíle. Měla jsem známého slavného anglického profesora, který ve své pracovně nechal běhat pět Setkala. Bylo jich všude plno. Na stole i na knihovně, kde dělal bobky. On je spokojeně pozoroval, jak jsou chytří a co všechno zvládnou, „líčí Svůj zážitek z ciziny Eva Syková.
Někdo Může laboratorní zvířata litovat, někdo proti pokusům na nich i protestovat, ale nic nezmění na tom, že nebýt zvierat ve službách vědy, neměli bychom dnes inzulín ani penicilin.
„Je to nutná daň za to, když nechceme vidět, jak lidé trpí a umírají na celou řadu nemocí,“ domnívá se ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR Eva Syková.
References