Autor: SITA, dnes 7:00
Výzkum slovenské vědce Martina Hajducha o pěstování plodin v radioaktivním prostředí Černobylu obletěl celý svět. Psali o něm média jako New York Times a BBC.
V Černobylu už několik let zkoumáte, jak ovlivňuje radioaktivita na zemědělské plodiny. Jaké výsledky zatím výzkum přinesl?
Výzkum začal v roce 2007. Od té doby sledujeme ve spolupráci s ukrajinskými kolegy rostlinky sóji a lnu, jak rostou v radioaktivní černobylské oblasti. Máme dvě políčka – jedno se nachází přímo v radioaktivní zóně jen pět kilometrů od jaderné elektrárny, druhé je kontrolní políčko v dekontaminována zóně. Porovnáváme rostlinky z těchto dvou políček, sledujeme jejich reprodukci a jak se změnily proteiny u rostlin v radioaktivní oblasti.
Jaké jsou tedy rostliny v blízkosti jaderné elektrárny ve srovnání s dekontaminována zónou?
V kontaminované zóně, kde je radioaktivita asi 20 krát vyšší, jsou menší, mají méně semínek, rozdíl je iv proteinech. Zajímavé je, že postupně se umí radioaktivní půdě přizpůsobit, každou generací více a více. Například v prvních letech bývají i méně odolné vůči plísním. Rostlinka má obrovskou snahu uchránit si své budoucí potomstvo. Když jdete do Černobylu nyní dvacet let po havárii, tak byste nepoznali, že jste na území, které bylo dějištěm velké jaderné katastrofy. Rostliny mají schopnost adaptovat se na radioaktivitu. My zjišťujeme jako.
Proč jste si pro svůj výzkum vybrali právě sóju a len? Chystáte se výzkum rozšířit io další plodiny?
Sója je velmi důležitá jako potravina, krmivo a také se používá pro výrobu oleje, má obrovský hospodářský význam. Jen se využívá v potravinářství a také jako technická plodina, dají se z ní vyrábět textilie. Nyní jsme získali finance na druhý projekt ze slovenské Agentury na podporu výzkumu a vývoje, což nám umožní pokračovat v našem experimentu a rozšířit ho io další plodiny. Projekt je na čtyři roky, očekáváme od něj zajímavé výsledky. Toto jaro jsme políčka rozšířili io tvrdou a řepku olejnou.
Samozřejmě, nemohou se použít na výrobu potravin, protože i když je v nich jen malá radioaktivita, přece jen tam nějaká je. Ale například ze lnu a řepky lze získat olej. Ten sám o sobě není radioaktivní, dá se použít na výrobu bionafty. Nyní chceme ještě blíže prozkoumat, zda je takový olej opravdu vhodný a zda nepředstavuje žádné nebezpečí. Takový výzkum zatím nikdo nedělal.
Něco přes rok uplynulo od nukleární katastrofy v japonské Fukušime, což dává vašemu výzkumu novou aktuálnost …
Ano, právě tato katastrofa podnítila, abychom problematiku hlouběji zkoumali a abychom se zabývali otázkou, zda je možné radioaktivní plochy využívat k pěstování plodin pro technické účely. Japonsko je hustě obydlená krajina a mají tam skutečně velmi málo zemědělské plochy, proto se jí takové využití určitě sejde.
Vědí Japonci o vašem výzkumu? Chtěli byste dělat výzkumné experimenty iv oblasti Fukušima?
V Japonsku jsem byl teď nedávno na konferenci, kde jsem mluvil o našem výzkumu. Je zde možnost, že budeme dělat výzkum i ve Fukušime, co bych přivítal. Už na tom trošku spolupracujeme s jednou japonskou kolegyní, ale nechci předbíhat, protože takový výzkum musí nejprve schválit japonská vláda. Na všechno je třeba povolení, stejně to bylo iv případě Černobylu, tam povolení vybavili naši ukrajinští kolegové. Oslovili mě japonští novináři i farmáři, dokonce nedávno se mi ohlásili i ze Slovenské velvyslanectví v Tokiu s tím, že Japonce tento výzkum velmi zajímá a jestli bych jim neposlal nějaké články.
Černobylská atomová elektrárna na Ukrajině vybuchla v roce 1986, havárie ve Fukušime byla v roce 2011. Jaké jsou rozdíly mezi oblastí, které je krátce po výbuchu a tou, kde už od uvolnění radioaktivity uplynuly roky?
Ten rozdíl je velmi velký, protože krátce po výbuchu je vyšší radioaktivita z radioizotopů, které mají krátkou životnost. Pak se radioaktivita víceméně sníží, ustálí a přetrvávají tam dlhožijúce radioizotopy jako jsou například stroncium nebo cesium. Tak je tomu v Černobylu. V Japonsku měli po nehodě hodně práce s odstraněním následků této katastrofy a také tsunami. Teď teprve mapují ty oblasti a starají o to, aby se radioaktivita nedostala do potravinového řetězce, co dělají podle mě velmi dobře. Teprve potom přijde na řadu nějaký výzkum.
Ptali se vás japonští novináři a farmáři na to, zda se budou dát tyto zamořené oblasti v budoucnu využít k pěstování plodin?
Ano, samozřejmě, že se na to ptali, ale ono se to nedá. Respektive dá se to, ale pak budete mít radioaktivní potraviny. Japonských farmářů tato katastrofa velmi zasáhla, protože celý život žili na jednom místě a nyní se museli odtud vystěhovat. Doporučil jsem jim, aby se tam vrátili až když jim to vláda doporučí. Zdůraznil jsem jim, že je nebezpečné pěstovat plodiny na radioaktivních plochách.
Čili v praxi to znamená, že když už je jednou nějaký prostor kontaminovaný radioaktivitou, nebudou se tam moci už nikdy pěstovat plodiny vhodné na konzumaci?
Záleží na tom, jak je ta plocha kontaminovaná, některé se dají dekontaminovat. I o tomto je část našeho výzkumu – jak rostlinky rostou v takové dekontaminována oblasti v Černobylu. Ale obecně platí, že pokud se radionuklidy nerozloží, vždy je tam riziko kontaminace potravního řetězce. Cesty a budovy se například dají umýt dekontaminačními roztokem, ale z orné půdy radioaktivitu dostanete velmi těžko. Lidé jsou velmi citliví na radioaktivitu, např. důsledky černobylské havárie můžeme vidět ještě i dnes v Bělorusku, stále se tam rodí děti s deformací a také mnoho teenagerů má zdravotní problémy. Když něco vyzkoumat na rostlinách, možná budeme vědět v budoucnu i lidem pomoci snížit důsledky těchto katastrof, ale to je zatím science fiction.
Dalším možným prostorem pro využití vašeho výzkumu v praxi, který je zatím v rovině sci-fi, je vesmír …
Ano, v kosmu jsou rostliny vystaveny vesmírné radioaktivitě. Například při dlouhých kosmických letech si kosmonauti nebudou moci vzít s sebou tolik potravin, které by jim vydržely tak dlouhý čas, například během deset let trvající mise. Budou si tedy muset něco i dopěstovat přímo na lodi, kde je vesmírná radioaktivita.
Využití může být i při možné kolonizaci Marsu někdy v daleké budoucnosti. Je to samozřejmě zatím sci-fi, ale ano, výzkum může mít i takový aplikační význam. Právě o tomto aspektu našeho výzkumu psal astrobioložka časopis, který vydává NASA. Tento časopis se zabývá tím, jak dokáží živé organismy přežít ve vesmíru nebo na cizích planetách. Náš výzkum může také přispět ke zmírnění následků teroristických činů souvisejících s jádrem.
O vašem výzkumu informovali již mnohé významné zahraniční média, kromě jjjiných BBC, New York Times či prestižní vědecké časopisy Science a New Scientist. Čím si tento velký zájem zahraničí vysvětlujete?
Je to určitě pozitivní vizitka pro náš Ústav genetiky a biotechnologií rostlin SAV v Nitře a také pro Slovensko, že děláme vědu, která celosvětovou veřejnost zajímá. Tento výzkum je do jisté míry jedinečný, protože se zabýváme tím, jak se rostliny přizpůsobí radioaktivnímu prostředí. Nový je tím, že ho děláme v Černobylu, zkoumáme proteiny a používáme při tom sofistikovanou metodologii, která se jmenuje proteomika. Může poskytnout mnoho nových výsledků, ale je i dost finančně náročná. Novinkou je také systém výzkumu, tedy dvě políčka, které vzájemně srovnáváme.
Nebojíte se radioaktivity? Jak se před ní v Černobylu chráníte?
Samozřejmě, že se bojím. Ten, kdo a nebojí, neví, co je radioaktivita. Základem ochrany jsou gumové holínky, aby se k nám nedostala radioaktivita ze země. Měl jsem na sobě jen staré oblečení, které jsem v radioaktivní oblasti nechal, protože odtud se nesmí nic vynášet. Díky grantu z Agentury na podporu výzkumu a vývoje jsme nyní mohli pro nový projekt nakoupit jednorázové ochranné oděvy. Zároveň nutno podotknout, že radioaktivita je všude kolem nás, je to přirozená součást hmoty. Všechno má nějakou radioaktivitu, například i mléko. Nebezpečná je pouze tehdy, pokud jí hodně.
mluvila se Marie Pietová