Koaliční krizi, formálně vzato, ještě neskončila. Nebýt však takový podoby, že je vlastně jedno, jak skončí. I kdyby se koalice zhroutila, bude to Několik hodin po dvanácti a člověk se těžko brání dojmu, že Zejména ODS kladla její zřícení opět Zbytečná odpor.
To Výsledek, který ještě nebyl dosaženo, předem znehodnocuje. Dají se očekávají hubení léta (ČSSD, který vyhraje, je také jen málo odpovědným objektem zení), Doufejme, že je bude jen biblických sedm.
Pokud koalice kříži přežije, což je daleko pravděpodobnější, přežije ji obdobným způsobem, jako všechny dosavadní. Jen to tentokrát bude ještě výraznější: na zacatku byl velmi agresivními útoky Věcí veřejných (Přiznám se, že jsem jim zpočátku naletěl). Následovala rozhořčená reakce koaličních partnerů. Soutěž o nejsilnější slova vyhrál jako obvykle ministr Kalousek. Věci veřejné se polekal Své smělosti (stranická se začala hroutit, podobně jako se hroutí stará rozhrkaná kára, Když dosáhneš dvousetkilometrové rychlosti) a Vzpoura v podstatě odtroubili. Jenže koaliční partneři jim mezi tím stačily (jen trošku, ale přece) vyjít vstříc. Věcem veřejným pak otrnulo. To vše jsou neklamné rysy špatného kompromisu. Ale můžete přímo s partnerem, jako jsou VV, vůbec uzavře dobrý kompromis?
Veřejnost reagovala citlivé, znám to na frekvenci návštěv mých internetových stránek, i když není nijak velká: v pondělí av úterý rychle vzroste, ve středu a ve čtvrtek se Stejně rychle vracet k normálu. Lidé prokoukl, že se vlastně nic mimořádného neděje.
Zanechme nyní politiky: velmi mně zaujal názor ředitele Jakes Východočeské velkodrůbežárny. Týká se slepice. Podle ředitele to jsou hloupy tvorové, který ocení jedině žrádlo, pití a teplo. Jejich přirozeností je agrese. (Proto si nezaslouží nějaké větší klece, ostatně Nejsou ani schopni je ocenit). Je to hodně emocionální stanovisko, dýchá z něj pochopitelná frustrací člověka, který musí trávit svůj život uprostřed tisíc opeřenců. Jenže: jak to ten člověk Může vědět?
Musím se právě v této souvislosti přiznal: ve svém životě jsem se setkat s množstvím tvoří na první pohled nepříliš inteligentních, který vypadaly na to, že ocení jen žrádlo, pití a teplo, a že jejich přirozeností je agrese. Žádný z nich nebyl opeřený.
Podobné pocity budilo Zejména neutěšoval prostředí minulého režimu. Změnit pracovní místo bylo pro obyčejného „pracujícímu“ tehdy podobně Těžké jako pro poddaného z Počátky 18. století přestěhoval se z jednoho panství do druhého. „Pracovní kolektivy“ Byli proto často líhní misantropických nálad. Podobnou inkubátorů je i dnešní česká politika. Závěr? Když z této drůbežárny nemůžeme uteče, pokusme se ji alespoň rozmlátit. Ve skutečnosti jsou to pocity škarohlídské a třeba s nimi bojovat, z prostého důvodu.
Jistě, člověk Většinou ocení jídlo, pití a teplo. Jeho intelekt má své meze a agrese mu nebývá Cizí. Ale zároveň platí „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“: je jeden každý opravdu jen toto?
A za druhé, co s tím souvisí: pokud by ten který byl opravdu jen málo inteligentní tvor, myslící jen na jídlo, pití a teplo, a jeho přirozeností byla výlučně agrese, má až do konce svých dnů nejen povinnost být něco víc, ale i naději, že se mu to aspoň trochu podaří. Proto nemá smysl podléhat škarohlídství a beznaději, i když dnešní politická situace k tomu skoro navádí.
Ta naděje tu je, ale ne sama od sebe. Je třeba v ni věřit. A souvisí s dnešním svátkem, o kterém jsem chtěl něco napsat. Jen toto, víc si netroufne, protože naděje je křehká věc a bojím se, abych jí, nutné v dobrém úmyslu, kousek nezbořil.